,,NEJSEM DOST”
Od první třídy jsem byla všude nejmladší, což s sebou nese mnoho výhod v podobě náskoku v pozdějších letech (ve 23 letech jsem měla dostudovanou vysokou školu), na startovní čáře ale moc ovací nezískáte. Trochu to připomíná závod zajíce a želvy, který známe snad všichni. Ale ruku na srdce, kdo z nás by si na začátku vsadil na želvu, kdyby neznal výsledek závodu.
V reálu to znamenalo, že jsem v první třídě jako čerstvý šestileták byla suverénně nejmladší. A zřejmě jsem taky nebyla nejrychlejší ani nejzdatnější v tom, co se od prvňáků očekává (čti: co paní učitelka očekávala). “Patří do speciální třídy”, rozhodla se paní učitelka a s tímhle záměrem mě poslala na vyšetření k psychologovi, které mělo její domněnku potvrdit. Nutno podotknout, že tenkrát označení “dys”- dyslektik, dysgrafik, dysortografik apod. nebylo tak v kurzu jako o několik let později, kdy tuhle nálepku nosí téměř každé dítě, které pedgogicko- psychologickou poradnou projde a získá tak úlevy a mírnější hodnocení. Tenkrát to byla “ostuda” nebo alespoň tak jsem to jako dítě vnímala a rozhodně to tak vnímala i moje máma, která se snažila mě téhle nálepky zbavit tím, že už mě nevzala na navazující vyšetření, které jsem měla podstoupit, a které mělo tuhle nálepku zpečetit nebo vyvrátit.
Aniž bych v té době chápala co se děje nebo co jsou “obranné mechanismy”, vybudovala jsem si jich sama pro sebe hned několik. Zřejmě tehdy se ve mně ukotvil program: “NEJSEM DOST CHYTRÁ”. A když si osvojíte podobný program máte dvě možnosti. Buď se stanete totálně pasivní a nikdy už se o nic nepokusíte, (protože proč taky…vždyť už si o mně ostatní ví, že jsem hloupá) a nebo uděláte přesný opak - a to byl i můj případ. Stala jsem se šprtem. Začala jsem usilovně pracovat na tom, co mi nešlo, abych se stala alespoň průměrnou a nevyčnívala z davu. A díky tomu jsem začala nosit dobré známky, které se pro mě staly ukazatelem mé hodnoty a důvodem pro pochvalu od rodičů (nebo spíš vyhnutí se pocitu zklamání, pokud tomu bylo jinak). Přes veškerou snahu a úsilí mě ale někdy ovládl strach, že to stejně nezvládnu. A tak jsem se naučila simulovat a žádat rodiče (zejména tátu, protože holčičky to s tatínkama prostě umí líp :D), zda mě nechají doma, abych se vyhnula diktátu nebo testu, kterého jsem se tolik obávala.
Takový program mohl jednodušše formovat zbytek mého života. Doktor Lipton uvádí, že děti do věku zhruba 6 let fungují na tzv. hypnotických mozkových vlnách (delta a theta). To znamená, že veškěré chování, názory a postoje rodičů a jiných autorit dítě přijímá bez kritického a analytického posuzování, které v té době ještě není rozvinuto, a zapisuje se mu přímo do podvědomí, které může ovlivnit jednání i zdraví po zbytek života.
Pokud bych na svých programech nepracovala, dones bych si nesla přesvědčení “nejsem dost”, strategii vyhnout se všemu, kde by hrozilo, že selžu a “pravda”, že nejsem dost chytrá (vlastně jsem si myslela přesný opak) se ukáže, ale taky program, že lásku a uznání si zasloužím pouze za výsledek- a bylo jedno jestli šlo o známky nebo výkon ve sportovním (závodním) aerobicu, kterému jsem se věnovala od 2. třídy do mých nácti. Myslím, že tehdy se začal budovat můj perfekcionismus, který jak už dneska vím, není ctností, ale spíše strachem z nedokonalosti a jeho následků.
,,SPOLUZÁVISLOST, TAKY ZÁVISLOST”
Náct. Ten věk, kdy většina mladých hledá svůj hlas, svou identitu, kdy rebélie je součást procesu. Roky, na které většina lidí vzpomíná jako na ty nejdivočejší, ale taky nejlepší, já vzpomínám s hořkou- sladkou esencí.
Přesně před vstupem do prvního ročníku čtyřletého gymnázia se z mého těla holčičky jako lusk stala žena s kyprými tvary v důsledku nasazení silné hormonální antikoncepce k úpravě hladiny hormonů (s tím, co vím dnes bych antikoncepci nikd neužívala). Asi si dovedete představit, co to udělá se sebevědomím puberťačky v kombinaci s akné, které jsem se den co de snažila schovat nejrůznějšími korektory a později make-upy.
Boj se sebou vystřídal velmi rychle strach o mámu, která se tehdy poprvé propila do své závislosti na alkoholu. Tohle ale není příběh o ní a její závislosti, ale o mně a mé závislosti. Závislosti na svých emocích, které jsem ve vztahu k ní a její závislosti prožívala tehdy a následně dlouhou řadu let.
Můj příběh je o spoluzávilosti. Tenhle termín je u nás málo známý, proto si dovolím krátké edukační okénko: Melody Beattie popisuje tenhle jev následovně: „Spoluzávislý člověk je ten, kdo se nechává ovlivňovat chováním druhého a kdo se snaží chování druhého řídit. Tím druhým může být dítě, dospělý, partner, jiný rodinný příslušník nebo nejlepší přítel. Může to být alkoholik, narkoman, duševně či tělesně postižený nebo normální člověk, který je občas sklíčený. Ať už má druhý člověk jakýkoli problém, spoluzávislý si vytváří návykový systém myšlení, cítění a chování, který mu způsobuje bolest. Spoluzávislé chování je destruktivní.”
Pocity strachu po nějaké době vystřídaly pocity vzteku a následně viny za to, že cítím vztek. Tohle je vlastně dost typické pro všechny z nás. Jedna nepříjemná emoce nabaluje další. V nadneseném slova smyslu jsem přesvědčena, že určitý druh závislosti na svých emocích, které nám dříve sloužily, máme všichni a je potřeba se podívat dovnitř, do sebe, zda nám slouží stále.
,, Proč se neléčí? To jí za to nestojím ani já?”,,Co když to nepřežije?” ,,Už nemůžu.” ,,Začne znovu pít?” ,,Co když jí naštvu a začne znovu pít?”....Tyhle myšlenky se mi honily hlavou tenkrát a honily se mi hlavou douhou řadu let poté. Jenže v tomhle případě je jedno zda dotyčný svou závislost vyřeší nebo ne, jde o vás. Stejně jako všechno- i tohle začíná a končí u nás samotných. Druhému můžete vždycky jen zrcadlit vlastní pocity a svou subjektivní realitu, ale nikdy nikoho nedonutíte se změnit. To musí chtít sám. A pokud nechce (nebo toho z nějakého důvodu není schopen) je vždycky na nás samotných, jaká bude naše hranice tolerance.
Vlivem této události, ale i celé řady dalších, pro mě na důležitosti vzrostlo téma- JÁ AŽ NA PRVNÍM MÍSTĚ. Pro někoho sobecké. Já tvrdím, že zcela nezbytné. Protože jen a pouze tehdy, pokud jsme samy dostatečně zazdrojované, můžeme opravdu dávat. A naopopak, pokud nejsme, můžeme očekávat, že se to projeví na našem zdraví, vztazích a vlastně - všech aspektech našeho života.
CESTA UZDRAVOVÁNÍ A SEBEPOZNÁNÍ
Jsem někdo, kdo se odjakživa z náročných situací a životních zkoušek snaží vytěžit maximum. Díky této zkušenosti jsem si poprvé přičichla k oboru psychologie v praxi. Uvědomila jsem si, že psychické problémy se netýkají jenom špatných, chudých a sociálně slabších (ano i tohle byl můj program), ale mohou se dotknout kohokoliv z nás. Jsem naprosto přesvědčená, že závislost v rodině byla rozhodujícím faktorem, proč jsem se rozhodla studovat psychologii.
Spolu s nástupem na obor psychologie jsem souběžně začala i s psychoterapeutickým výcvikem, jehož součástí je tzv. pět let sebezkušenostního výcviku. V reálu si to můžete představit tak, že několikrát do roka absolvujete několikadenní výjezd se skupinou lidí a dvěma výcvikovými vedoucími (zkušenými terapeuty), kde absolvujete běžnou skupinovou terapii, cestu sebepoznání. Za mě je tohle něco, co by měl povinně absolvovat každý v oblasti pomáhajících profesí tak, aby do svých klientů jednou nezrcadlid svá nezpracovaná témata.
Cesta sebepoznání často bolí. Podívat se do sebe znamená taky dotýkat se svých bolestí, prožívat znovu traumata a emoce, které jsme jako menší a mladší neuměli zpracovat a odžít. Popravdě - teď jsem hrdinka. Na začátku téhle cesty jsem ani trochu nevěděla, co mě čeká a jak dlouhá cesta to bude, ale jsem přesvědčená, že jen díky cestě dovnitř sebe jsem vykopala tak hluboké základy, že s nima v mém životě neotřásla žádná zkouška. Že jsem vždy věděla, co chci a potřebuji. Že jsem v těch nejtěžších chvílích nepřestala věřit v sebe, svou hodnotu, v to, že vše co chci, dokážu. Nikdy jsem se nenechala zastražit překážkami ani svými strašáky a naplnila svůj život obrovskou láskou a vděčností.
Staň se CEO, tedy ŠÉFKOU svého života i Ty!