Jsem někdo, kdo se odjakživa z náročných situací a životních zkoušek snaží vytěžit maximum. Díky této zkušenosti jsem si poprvé přičichla k oboru psychologie v praxi. Uvědomila jsem si, že psychické problémy se netýkají jenom špatných, chudých a sociálně slabších (ano i tohle byl můj program), ale mohou se dotknout kohokoliv z nás. Jsem naprosto přesvědčená, že závislost v rodině byla rozhodujícím faktorem, proč jsem se rozhodla studovat psychologii. 

Spolu s nástupem na obor psychologie jsem souběžně začala i s psychoterapeutickým výcvikem, jehož součástí je tzv. pět let sebezkušenostního výcviku. V reálu si to můžete představit tak, že několikrát do roka absolvujete několikadenní výjezd se skupinou lidí a dvěma výcvikovými vedoucími (zkušenými terapeuty), kde absolvujete běžnou skupinovou terapii, cestu sebepoznání. Za mě je tohle něco, co by měl povinně absolvovat každý v oblasti pomáhajících profesí tak, aby do svých klientů jednou nezrcadlid svá nezpracovaná témata. 

Cesta sebepoznání často bolí. Podívat se do sebe znamená taky dotýkat se svých bolestí, prožívat znovu traumata a emoce, které jsme jako menší a mladší neuměli zpracovat a odžít. Popravdě - teď jsem hrdinka. Na začátku téhle cesty jsem ani trochu nevěděla, co mě čeká a jak dlouhá cesta to bude, ale jsem přesvědčená, že jen díky cestě dovnitř sebe jsem vykopala tak hluboké základy, že s nima v mém životě neotřásla žádná zkouška. Že jsem vždy věděla, co chci a potřebuji. Že jsem v těch nejtěžších chvílích nepřestala věřit v sebe, svou hodnotu, v to, že vše co chci, dokážu. Nikdy jsem se nenechala zastražit překážkami ani svými strašáky a naplnila svůj život obrovskou láskou a vděčností.